Tento objekt byl záložním (válečným) stanovištěm velení a štábů Střední skupiny vojsk SSSR. Byl zařazen mezi objekty velení Varšavské smlouvy s vysokým stupněm utajení. Velení Střední skupiny vojsk SSSR, dislokované na území tehdejšího Československa, se nacházelo od roku 1968 v Milovicích. V roce 1970 bylo rozhodnuto vybudovat Záložní velitelské stanoviště pro případ války. Pro tento účel byl vybrán prostor na samotném okraji VVP Hradiště. Na základě rozhodnutí MNO ČSSR byl oběma stranami podepsán protokol o bezplatném užívání tohoto prostoru Střední skupinou vojsk. Toto podzemní velitelské stanoviště bylo budováno v stupni utajení PŘÍSNĚ TAJNÉ, tudíž stavba podléhala zvláštnímu režimu.
Stavební projekt nesl označení „objekt č. 605 „. Volací znak spojovacího uzlu objektu zněl „Jasyr“ v překladu z Tatarštiny „Zajatec“. Samotná stavba probíhala tak, že se vyhloubila stavební jáma, do které se stavebnicově montovaly jednotlivé unifikované prefabrikované prvky několika typů, vyrobených z tzv. pružného železobetonu, odolávajícímu možnému bombardování. V plné bojové pohotovosti bylo stanoviště již na jaře roku 1974. V téže době byl severně od něj dokončen i kasárenský areál, kde se nacházel mimo jiné heliport. Číslo vojenského útvaru bylo 41601. Velitelské stanoviště bylo plně soběstačné. Disponovalo vlastní výrobou elektrické energie, zásobárnou a úpravnou pitné vody a taktéž filtroventilačním zařízením. Bylo prý odolné jadernému výbuchu střední ráže, chemickému či biologickému zamoření okolí a to díky soustavě hermetických dveří a mírného přetlaku v objektu ve stavu nouze.
V objektu sloužila trvalá obsluha dálkových spojovacích systémů. Jednalo se o 45. prapor radiorozvědky 233. radiotechnického pluku. Jednotky radiorozvědky spadaly do kategorie kádrových útvarů Sovětské armády. Vojáky a důstojníky před zařazením k útvarům prověřovala KGB. V objektu byla jedna sekce vyhrazena malé jednotce KGB, složené vyhradně z důstojníků. Ta měla za úkol udržovat tzv. vládní spojení s Moskvou.
Perimetr ochrany Vojenského útvaru byl přísně střežen. Samotné velitelské stanoviště se nacházelo v takzvané technické zóně uvnitř VÚ, která byla obehnána dvojitým plotem z ostnatého drátu a střežil jí další strážní oddíl. Okolo celého areálu a technické zóny se nacházelo několik kulometných pevnůstek obrany označením SPS 2M. Poslední strážní se nacházeli v samotném velitelském stanovišti. Jednalo se o příslušníky Specnaz, kteří měli za úkol bránit velitelské stanoviště v případě, že by se nepříteli povedlo překonat všechny předešlé překážky. Tři kilometry severozapadním směrem bylo vybudováno komunikační troposférické středisko. Jednalo se o oporný spojovací uzel s volacím znakem OUS-13 Elektrovoz. Hlavní důvod teto vzdálenosti byl tzv. demaskující efekt, jelikož bylo osazeno čtyřmi troposférickými anténami R 410-10s diametrem talířů 10 metrů, viditelných ze širokého okolí.
V roce 1991. kdy došlo k odsunu sovětských vojsk, byl objekt předán příslušným orgánům ČSFR. O několik let později byl vyrabován. Od roku 2015 ho má v pronájmu spolek vojenské historie „Jasyr“.